Dobrovolná pomoc MORAVCŮ probíhala na Brněnském výstavišti i na závěr třídenního veletrhu Sport Life,  kdy tentokrát dokonce šestka statečných zvládla stejně jako v předešlém dni, velmi odpovědně a vysoce profesionálně  pořadateli svěřené úkoly, které souvisely s hlavním veletržním během na 10 km.

Stejně jako v sobotu i v neděli jsme byli rozděleni na dvě skupiny: Pavel s holkami Barunkou, Verunkou a Hankou byli k dispozici paní Ireně Markové v prostoru startu a cíle (pavilon „F“), Petr s Davidem zajišťovali hladký chod šatny, jenž byla dočasně, pro účely závodu, zřízena v malém pavilonu „M“, a která byla tentokrát dohromady pro ženy i muže. Po tradičním dodržení poranního pitného režimu jsme se bez okolků vrhli na plnění svěřených úkolů. Oproti sobotě lechtalo na listopad neobyčejně vydatné sluníčko svými paprsky přítomné na Výstavišti již od rána a možná i díky tomu se běžci „courali“ do šatny hned po jejím otevření, plynule po celou předzávodní dobu. Takže jsme s Dejvem a našimi dvěma dočasnými mladými pomocníky z ochranky neměli žádný stres z návalů.

Po odstartování závodu jsme na pokyn šéfa organizačního výboru p. Petra Bartoška jistili trať v okolí našeho pavilonu a ve druhém kole se ukázalo, jak prozíravý to byl od ředitele závodu příkaz. V samotném závěru běhu byl Petr upozorněn jedním z běžců na bezvládné tělo běžkyně v trávníku u tratě! Naštěstí „náčelník“ má se zkolabovanými či dotlučenými  „sportsmeny“ již letité zkušenosti z našich dřívějších dobrovolnických misí, takže celkem rychle dostal rutinním záchranářským postupem patnáctiletou běžkyni jakž – takž do „normálu“. Z následné komunikace s ní se pak dozvěděl důležitou věc, že borka trpí astmatickou chorobou a zřejmě na desetikilometrové trati a za nezvykle teplého počasí svoje síly dost přecenila… O ostatní se už postaral lékař, kterého Petr paralelně s kříšením závodnice ve chvilce obstaral… Konec dobrý, všechno dobré… Početné hloučky diváků pak mohli zatleskat spanilému běhu fenomenálního Dana Orálka, který svoje loňské prvenství obhájil zcela suverénně! Fotky i z neděle jsou k vidění už zde, ve druhé polovině fotogalerie, samozřejmě opět se stručným komentářem. Zde jsou pak výsledky hlavního Veletržního běhu.

Loňským rokem se započala tradice běžeckých závodů v rámci veletrhu Sport Life na Brněnském výstavišti s přiléhavým názvem Sport Life Run. Tato akce určitě pomáhá oživit v současnosti nadále skomírající, kdysi významný sportovní veletrh. MORAVEC vzhledem ke svému stáří (nebo spíše mládí) pamatuje lepší časy této výstavy, kterou zdobily svou účastí například i všichni renomovaní výrobci kol… Ze známých důvodů je aktuální situace trošku jiná, přitom by stačilo  ze strany majetele Výstaviště držet se onoho okřídleného, že „někdy méně bývá více“…

Přesto první listopadovou sobotu MORAVCI – tak jako loni – „helfli“ formou dobrovolné pomoci našim kamarádům z fy newline, kteří ten den pořádání běhu žen na 5 km generálně zajišťovali. Po vzoru Poláčkovy knihy nás bylo pět (účast Dejva mě udělala velkou radost!) a motor pořadatelských činností – veskrze akční Irena Marková nám avizovala práce v souvislosti s občerstvovačkou a šatnou. Pro nás samo, že brnkačka… Po obligátním dodržení ranního pitného režimu (už po léta na těchto akcích zajišťuje Petr) jsme se v plánovaný čas pustili do práce: holky (Ivana, Eva a Lenka) pomohli kromě zajištění cílového depa a kromě jiného, taky s „napáskováním“ tašek pro běžce – přesně řečeno – s přípravou a vložením té nejdůležitější součásti obsahu tašky – tj. smaženého řízku!

David s Petrem byli pověřeni ohlídáním ženských šaten a i zde byl výkon našich stoprocentní aniž by se naplnilo, že by se „kozlové stali zahradníky“… Alespoň tomu nasvědčovali spokojené úsměvy a děkovačka závodnic při vracení bagáže v čase pozávodním. Kromě kontaktu se závodnicí až z dalekého Chile (jmenovala se Natali), máme i novou kamarádku – Petru z Hodonína. Ta, pravidelně běhající, dorazila letos na SLR zraněna ze závodů na Slovensku, bohužel o berličkách… Sociální cítění Petra s Dejvem zapůsobilo a možná – kdo ví? – budeme mít předsunutého běžeckého „snajpra“  (nejen) v kraji moravských vinic. Uvidíme…Po splnění úkolů jsme si vychutnali výstavní i nákupní atmosféru v hlavním pavilonu a především naše holky splnili historickou pozici „sběraček“ beze zbytku. Takže nejeden dárek na vánoce je už asi připraven! Omrkněte „nějaký“ (je jich asi 20) fotky z Petrova Nikonu… Neváhejte, jsou tentokrát s komentářem! Zde jsou komplet výsledky toho krásnějšího běhu v rámci letošního SLR …

Drakiáda je v obecné poloze akcí, která „stojí a padá“ s počasím. Především pak vítr je holou nutností a když na dráčky a jejich letovody zasvítí ještě sluníčko – jedná se o konstelaci, kterou označujeme obyčejně značkou IDEÁL. Díky našemu patronovi, v cyklistickém NEBI trůnícímu Vlastimilu MORAVCOVI, se na první listopadový den sešlo na tradiční Drakec – MORAVEC z hlediska klimatologických podmínek všeho v optimální míře. A tak desítky pestrobarevných dráčků poseli severní část blankytně modré oblohy poblíž Pavlovské kapličky a slunečný podzimní den následně dokouzlil spokojené úsměvy všech přítomných…

Letošní Drakec byl zpestřen milým překvapením, o které se postaral náš dlouholetý, tak trochu nenápadný, ale námi všemi uznávaný člen – Dominik Vičar. Je jedním ze skupinky obětavých lidí z Pavlova, kteří se starají o místní kapličku. A když Domča navrhl Petrovi její prohlídku po té, až nás pouštění draků přestane bavit, vedoucí MORAVCE se souhlasným přikývnutím neváhal ani chvilku…

Vlastní návštěvě působivé sakrální stavby ale předcházelo téměř dvouhodinové vytrvalé vypouštění draků a dráčků různých velikostí a typů. Ať už těch pestrých – zakoupených, nebo těch doma vyrobených, neméně pestrých, kterých taktéž nebylo málo. A právě dva kousky z domácí dílny našeho blanenského člena Pavla Kuběny, který se svými dvěma syny nejen že zavěsili na modrou oblohu svého dráčka jako vůbec první, ale jejich účinkování na Drakecu zaujalo odbornou porotu (Milan Tlamka, Tereza Koudelková, Veronika Koudelková) na tolik, že hlavní cena po zásluze v pozdním slunečném nedělním odpoledni odfrčela do Blanska!

Petrův pokyn, aby drakovodi dodržovali letovou hladinu svých létavců pod hranicí 10.000 metrů a nekřižovali tak cestu leteckým dopravním spojům, jejichž koridor se nad dočasným dračím kolbištěm nacházel, byl beze zbytku všemi disciplinovaně dodržen. I když trochu nevozity vyvolával nekonečný motouz, poutající pevně dráčka z dílny našeho šéfmechanika Milana Šafáře, který společně se svou s drakovodkou Verunkou měl i díky bezprecedentně důmyslnému odvíjecímu zařízení ambici letové hladiny dopravních strojů typu Boing 747 dosáhnout. Ale Milan s Verčou se nakonec spokojili s záletem svého svěřence do výšky „jen“ 7.300… Takže piloti dopravních linek mohli bý po dobu Drakecu opravdu v klidu a „oukeju“ zároveň…

Díky Dominiu Vičarovi už ale víme o více jak dvacetileté historii půvabné Pavlovské kapličky, když Petr zasvěcený Domčův výklad pouze doplnil informací, co že vlastně bylo impulsem k její výstavbě a kdo že vlastně stojí za autamatickým spouštěním uchulibého zvonění (samozřejmě že je to člen MORAVCE). Co ještě Petr zapomněl dodat je skutečnost, že stávající zvonek byl za druhé světové války fašistům pavlovskými občany zatajen a nepotkal ho tudíž jako osud většiny zvonů z kaplí a kostelů v čechách – tj. roztavení za účelem výroby zbraní pro německou armádu.

Finišovali jsme v hojném počtu na naší „mateřské základně“, kterou nekuřácká část benešovské restaurace Morava pro náš oddíl už po léta je. A zde se opět samovolně rozběhla další sympatická činnost: protože upomínkovým diplomkem byl odměněn prakticky každý účastník Drakecu, začalo ze strany dětí dejen vymalovávání motivu draka, který diplomku vévodil, ale i zapisování přáníček a věnování od jednoho k druhému a od druhého k prvnímu… Tato upřímná činnost od srdíčka nás bavila už i na minulých drakiádách a zdá se, že se stane při této akci každoročně tradicí. A zda se nám z útulné hospůdky chtělo? Co myslíte? Zde jsou fotky z Petrových dvou fotosamopalů, ty co tam nenajdete jsou s patřičným komentářem přímo zde: