Skládačka do sebe zapadla. Finální dlouhodobý dluh, který náš oddíl měl vůči Vlastimilu MORAVCOVI, a to ten, že jsme po celou dobu trvání našeho oddílu nezavítali do jeho rodného kraje, je po posledním červencovém týdnu 2015 bezezbytku vyplněn. Desítka statečných MORAVCŮ v rámci riskantní mise s krycím názvem „František Ladislav“, která nemá po technické stránce přepravy v historii oddílu obdoby, dorazila nejen do rodné vísky a rodného domu Vlasty MORAVCE, ale navíc vyhledala a blízce se zkontaktovala se dvěma jeho největšími kamarády! Zažili jsme čtyři dny pátrání (nejen) po stopách Vlastíkových, ale především čtyři pohodové dny plné srandy a smíchu a i těch najetých 200km ukazuje, že jsme byli i na kolech akční nad průměr! A nová přátelství s nejbližšími kamarády Vlastimila MORAVCE jsou třešničkou na dortu právě skončené, úspěšné mise!

25.7.2015 – průzkum

Protože rodná MORAVCOVA obec se zvláštním názvem Spy je od nás vzdálena cca 130 km, volí Petr do cílové lokality kombiovanou přepravu, poprvé v historii však za pomoci rychlíkové vlakové soupravy. Ta nás má přepravit i s bycikly ze Skalice nad Svitavou do Chocně, odkud dojedeme na naši dočasnou základnu, pro kterou Petr vybírá útulný penzion Jordánek v malebném podorlickém městečku Opočně – samozřejmě na kolech. Distanc je to 40km, a protože se jedná pro nás o zcela neznámý terén, obětuje Petr závod PDV ve Velenově a v počtu mužů 1+1 trasu osobně prověřuje. Průzkum není bez komplikací, ředevším z důvodu špatného počasí. I když dva naši Rangers vyráží po naplánované trase z Chocně v 9.15 hodin, do Opočna doráží až ve 14.45. Dvakrát se musí schovat řed silným deštěm. Nejdříve je ukrývá neznámý vesničan v obci Suchá Rybná a později majitel půjčovny loděk ve své nemovitosti ve mětečku Kostelec nad Orlicí. Po ověření kvality služeb v penzionu Jordánek v Opočně vyráží dva naši Rangers v 16.00 zpět po trase poněkud odlišné a již bez průtahů vlivem deštivého počasí brzdí šťastně v 18.00 zpět v Chocni. Do našeho regionu jde od dvou našich průzkumáků strohé hlášení: cesta na kemp 27.7.2015 je volná, nejvyšší bod na trase – rozhledna Vrbice (450 m.n.m), služby penzionu Jordánek na vysoké úrovni.

27.7.2015 – první den mise

Na startu opět do kempového scénáře prohovořuje počasí. Ranní déšť nutí Petra použít k přesunu do Chocně až rychlíku 11.30 ze Skalice nad Svitavou, místo původně plánovaného spoje v 9.30. Zdržení nehraje ale podstatnou roli. Šest cestujících MORAVCŮ (Petr, Leopold, Lenka, Eva, Milan „Drsoň“, Ivana) si zabírá pro sebe kupé a cesta utíká svižně i dík klasické občerstvovačce, kterou Petr a Lenka v průběhu jízdy rajdrům ordinuje. Krátce po půl jedné ladnými parakotouli opouštíme v Chocni za jízdy  rychlíkovou soupravu a setkáváme se na nádraží podle plánu s doprovodným a podpůrným vozidlem zároveň, jehož velitelem je Karel Carlos zvaný „Valící se kámen“. A protože Petr ví, kudy jet, bez otálení začínáme ukrajovat z distance 4 krát deset kilometrů, která nás dnes ještě na kolech čeká. Nevyšší bod na trase – rozhledu Vrbici, zdoláváme v pravdě „levou zadní“… A protože je zde útulné zázemí (z výčepu proudí  Bernard), setrváváme trochu déle. A nejen proto. Zdrží nás zde i dešťová přeháňka. Provizorně tedy poobědbváme u rozhledny pečené preclíčky (místnímu prodejci jsme skoupili veškeré zásoby) a po stabilizaci meteorologické situace bez jakýchkoli dalších průtahů míříme a posléze neomylně dorážíme do Opočna, na naši dočasnou základnu v penzionu Jordánek. Zde už na nás čeká Vlaďka s Liborem a desítku statečných MORAVCŮ k večeři doplňuje plánovaně po autoose i Milan. Užíváme si klídku večera, Petr poroučí vínko a decentně slavíme dodatečně jeho narozky. V rámci bojové porady je rozhodnuto, že zítřejší cesta povede do Ratibořic, kde chceme zavítat do legendárního Babiččina údolí. Večerka ve 24.00 je v zásadě dodržena, přičemž „mejdlo“ po uzavření hotelové restaurace ve 22.00 hodin se koná v pánském pokoji č.6 (Petr, Drsoň, Karel, Milan, Polda). A jak se ukáže, stane se toto v průběhu našeho pobytu – tradicí…

28.7.2015 – druhý den mise

Počasí se stabilizovalo, není horko, pro cestování na kole je takřka ideální. Budíček, tradiční obligátní ranní čištění zubů, snídaně v 8.30, vše klape hladce, takže v 9.30 vyrážíme směr Ratibořice  a s minimálními zastávkami v okolních depech jsme záhy bez problémů u cíle. Jedeme už v plné síle deseti rajdrů, do sedla svého biku se vyšvihl i Carlos. Zdejší zámek, jehož návštěvu jsme neopomenuli, je prvním ze tří historických klenotů, které jsme mohli v rámci mise spatřit. V občersvení u zámku lehce obědváme a zažíváme zde další vrtoch očasí: přichází dešťová přeháňka umocněná silným větrem. Netrvá naštěstí dlouho a po krátké poradě rozhodujeme, že se nebudeme vracet stejnou cestou, ale delší. Kolem vodní nádrže Rozkoš se pokusíme strefit obec Šestajovice, kam nás poutače zvou do motomuzea a muzea hraček. Na pobřeží Rozkoše jsme se dostali bez potíží. Překvapují nás po celý den dvě věci: úžasně rovinatý terén, který v této části podorlicka je a nezepamatovatelné názvy zdejších obcí (Šestajovice, Karchleby, Přestavlky, Spy, Běstviny, Chleny…). Rovinatý terén je ale záludný v tom, že si to svištíte a může se Vám podařit minout odbočku, přejet rozcestník… O to přesně se stalo Petrovi, když při cestě od Rozkoše minul větvemi zakrytý rozcestník na Velkou Jesenici a Šestajovice. Zajížďka cca 4km… Petře, to nám nedělej a polepši se! Bloudění ale záhy pokračuje neb Šestajovice jsou pro nás dlouho utajenou obcí… Bodejť ne, když cyklotrasa č.4058 vede na jednom z rozcestí, bez jakékoli textové informace doprava i doleva… MORAVCE ale nic nezastaví a těsně před uzavřením expozice (v 18.00 hodin) jsme konečně v Šestajovickém muzeu. Je zde na co koukat, především kluci si mlaskají, 73 historických motorek se hned tak nevidí… Po prohlídce, míříme zpět na základnu, kde hrdinou dne vyhlašujeme Karla Carlose Všetulu, zvaného „Valící se kámen“. Byť je zdravotně limitován, odvedl v průběhu dne heroický výkon a spolu s námi najel na svém těžkotonážním Dominátoru úctyhodných 70 km…. Bravo Karle! A opět pohodička kempového večera… Pivínko, kafíčko, po 22.00 na velitelské „šestce“ „mejdlíčko“. Petr zahaluje následný klíčový den mise tajemstvím… Slibuje tři stopy, ale nechce nic nikomu vyzradit, jenom pořád někam telefonuje, je fakt tajemný, jak onen pověstný karpatský hrad… Jisté je ale jedno: zítra nejedeme zhruba polovic toho, co dnes… Nebude-li se ovšem Petrovi dařit opět „kufrovat“…

29.7.2015 – třetí den mise

Ranní procedury beze změn (hlavně čištění zubů nezanedbáváme), ztráty minimální, sem – tam bolest nožiček, či ještě sedlem neomačkaného zadečku, technické roblémy nehlásí nikdo. To vše je před splněním hlavního cíle mise pro Petra povzbudivé… I Carlos je už OK a zregenerován, dnes nám bude dělat „garde“ opět co by řidič doprovodného vozidla. V 9.30 vede Petr skupinu směr Dobruška, kde na zastávce na náměstí ostatní informuje, že první stopu po Vlastimilu MORAVCOVI dnes naleznem ve vísce Běstviny, která se nachází severně nedaleko Dobrušky, v domě popisném č.18. Za nedlouho zde náš konvoj brzdí u krásné chalupy pod lesem a Petr nám představuje pana Jaroslava Michla, jednoho ze dvou nejlepších kamarádů našeho Vlastíka… Jarda nás vítá s manželkou Danou a okamžitě k naší velké radosti zjišťujeme, že jsou oba „naší krevní skupiny“. Na krátký rozhovor o Vlastovi navazuje delší prohlídka hospodářství manželů Michlových, které je úctyhodné… Ovce, kačeny, husy, drůbež… To vše v krásném prostředí chalupy pod lesem… Jsme okouzleni prostředím a pohostinností Michlových a zdržujeme se zde i proto déle, než bylo v plánu… Michlovy při loučení zveme k večernímu táboráku a oni – k naší velké radosti – souhlasí! Petr je spokojen, první stopa byla nalezena. Pokračujeme z Běstvin již do pro nás kultovní vísky Spy. Zde nalézáme druhou stopu: rodný dům Vlastimila MORAVCE. Fotem se stávajícími obyvateli bývalé školy – manžely Voborníkovými – před rodným domem Vlasimila MORAVCE, je v cca 12.30 splněn cíl mise „František Ladislav“. Stopujeme ale dál. Ani ne za půl hodiny nalézáme plánovaně třetí Petrem avizovanou stopu. Je jí pan Ladislav Vávra, vůbec nejbližší kamarád Vlastimila MORAVCE. I on přijímá pozvání k večernímu táboráku, i on je povahou veskrze naší krevní skupiny… Spokojený Petr velí po rozloučení s Láďou popojet do nedalekého Nového Města nad Metují, kde poobědváme a omrkneme zdejší zámek. Cestu vyladí Libor zkratkou neb příjezdová hlavní silnice do města je v rekonstrukci. V dosavadním průběhu mise se Libor díky vému chytrému telofonu osvědčuje jako neocenitelný zdroj přesných informací (trasových, meteeorologických) v klíčovém okamžiku. Samotné město je taky „parádním číslem“, jehož dominantou je místní zámek. Po cestě zpět ještě Petr z povzdálí fotí ve Spách MORAVCŮV dům i s cedulemi, které zančí ulici Vlastimila MORAVCE, spojující Spy s Novým Městem nad Metují. Včas a bez potíží se všichni stíhači vrací v podvečer na základnu a po večeři záhy vítáme tři naše milé hosty… Supr s nimi pokec, především o Vlasíkovi, přičemž Ivana dělá paní Daně „kšeft“, když od ní kupuje obratem dvě kačenky –  druh známý pod názvem „běžci“… Zkrátka v krátkém  čase vzniklo silné přátelské pouto a věřím, že na dlouho… Hosté nám přivezli dary (např. višňové víno, které vždy pil p. Vávra s Vlastíkem za mlada a později, když přijel Vlasta ze světa do rodné vísky), my jsme je na oplátku pohostili a jenom nás mrzelo, že s námi nechtěli již jít po 22.00 na naše tradiční „mejdlo“ na „šestce“… Ale neviděli jsme se s Jardou, Laďou a Danou v tu poslední červencovou středu r. 2015 určo na posled…

30.7.2015 – čtvrtý den mise

Po ranních rutinních úkonech a snídani balíme a nastává loučení s pozorným perzonálem, který se o nás celé čtyři dny výborně staral! Přesouváme se ještě k místním zámku a do třetice si užíváme v jeho krásných interiérech „dechu dějin“. Okolo jedenácté hodiny vyráží naše skupina opět směr Drahanská vrchovina. Na kolech nás jede nezměněný sextet (jako při cestě sem). Milan veze Ivaně kromě zavazadel dvě kačeny – běžce, Tesařovi odjíždí také vozem a Karel nás opět bude po trase jistit svým doprovodným vozidlem značky Favorit. Tempo naší skupiny je chválihodné. Petr nás vede jinudy, mimo nejvyšší bod, kterým byla v pondělí rozhledna Vrbice, ale ne oklikou. Počasí je slunečné, trošku nás akorát štve docela silný vítr, ale naštěstí ho nemáme „v čenichu“. Chladí nás spíše z pravého boku, a místy nám i pomáhá do zad. Než se nadějeme, obědváme v Častolovicích a je dobrý předpoklad, že budeme v Chocni na rychlík v 15.25 hodin. I po obědě se Petrovi daří nekufrovat a neomylně vede skupinu přes Kostelec nad Orlicí, Karchleby – směr Choceň. Lídrem je s ním neúnavná Ivana, na třetí místo minipelotonku se tlačí překvapivě Lenka, vysloveně zodpovědně, svižně a na tým jedou Eva, Drsoň i Polda. Takže Choceň City je záhy dosažena, byť odtud nakonec odjíždíme rychlíkem až v 17.25. Pohodička posledních dnů pokračue i ve vlaku a ze Skalice nás k nám nahoru evakuuje Milan Tlamka „Contador“, který beze ztrát před tím vyložil v Lysicích dva Ivaniny kačení běžce… S podvečerem na Okrouhlé  u „Contadorů“ Petr tradičním povelem pravou rukou končí definitivně veleúspěšnou misi „František Ladislav“…

Na to nejcennější, co jsme si z podorlicka přivezli, mrkněte tuť: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10123383458-pribehy-slavnych/402223100031013-mrkvuv-pad-do-nebe/

Salva fotodokumentace z kempu MORAVCE je už taky zde: http://moravecteam.rajce.idnes.cz/2015.07.30._Kemp_Opocno/