Už ani nevím, kdy  jsem byl „velkou“ Evou (MORAVCOVOU)  poprvé zaveden k hrobu jejího tragicky zesnulého manžela, skvělého československého silničáře ze 70. let minulého století, Vlastimila MORAVCE… Níže uvádím nejstarší nalezenou archivní fotku z brněnského ústředního hřbitova z listopadu 2006 a Vy na ní můžete hádat, kdo jsou Ti čtyři, kteří tehdy přišli vzdát hold velkému sportovci a člověku… Díky této fotce je tedy jasné, že „velká“ Eva mě místo posledního Vlastíkova odpočinutí, ukázala určo před r. 2006… Jak ten čas letí…

Ve druhé polovině prvního desetiletí 21. století, jsme návštěvu hrobu Vlastimila MORAVCE vykonávali vždy v rámci veletrhu Sportlife, který byl tehdy na brněnském výstavišti každoročně na podzim organizován, a je i v současnosti ve sportovním podvědomí, protože k obnovení těto tradiční akce probíhá nejedna aktivita… S tehdejším zánikem sportovní výstavy jsme začali jezdit (MORAVCI) za Vlastíkem v pozdějším období Adventu a ne jinak tomu bylo i letos.

Nevelká skupinka „tří mušketýrů“, zastupující řady MORAVEC Teamu, se „scukla“ ve vlaku na Brno ve Skalici nad Svitavou a v stanoveném předpoledním čase „Č“, jsem se poblíž krematoria setkali jednak se čtyřmi zástupci „Kohoutů“ a taky se stejně silnou skupinou rodiny MORAVCOVÝCH, kterou tvořily „velká“ a „malá“ Eva a obě Vlastíkovy vnučky – Laduška se Zituškou. K hrobu za námi přišla ještě i Pavlínka Pantůčková, takže tentokát MORAVCI z Brna byli jednoznačně v silné početní přesile nad MORAVCI z Drahanské vrchoviny…

Myslím, že to ale nikomu moc nevadilo… Při zapalování svíček na Vlastíkově hrobu mě překvapila otázkou vnímavá Zituška, která se nečekaně zeptala nějak takto: „… a strejdo, byl fakt dědeček Vlastík pořád tak veselý a  usměvavý?“ S reakcí na dotaz, který mě moc potěšil (tato Zituština upřímná otázka totiž neznamená nic jiného, než že holky naši aktivitu s názvem MORAVEC Team, která už bezmála 20 roků existuje ve jménu jejich dědečka, vnímají kladně, pozitivně…), jsem neměl problém a odpověděl jsem jí pohotově asi takto: „Víš, Zituško, máme desítky fotek Tvého dědy a na žádné z nich se namračí… Na každé se usmívá… Tvůj děda byl fakt veselý a smál se skoro furt…“.Společné setkání u hrobu iony nemohl Karel Všetula nezdokumentovat a vy se na fotky můžete podívat ve fotogalerii… Stalo se už léty tradicí, že nezapomínáme vyrazit ze hřbitova ani na místo Vlastíkových posledních vteřin, na osudné místo v Kohoutovicích a sem nás už doprovodili opět pouze jeho nejbližší kamarádi a tehdejší spoluobčané, pod vedením Jardy Blahy. Dřív ale, než jsme přímo na místě tragédie zapálili svíčky, zavedli nás naši hostitele do útulné hospůdky „Na hřišti“ v Žebětíně, kde jsme utišili naše už dost  se ozývající žaludky….

Přímo na místo neštěstí jsme dorazili v doporvodu našich pozorných kohoutovických hostitelů již za soumraku a i zde jsme zažili dvě milá překvapení… Když došlo na organizování společného fota u pomníčku, poprosili jsme náhodně kolemjdoucího, aby nás všechny „cvaknul“. Když tento mladý muž pochopil „vo co gou“, byla jeho reakce pro nás nečekaně pozitivní: nejen že udělal rychle a přesně, co jsme po něm chtěli, ale  následně nás poprosil, zda si nás může taky vyfotit na svůj mobil… Z jeho pozitivní reakce na nás a jeho nadprůměrné ochoty jsme zcela jasně pochopili, se se jednalo o někoho z Kohoutovic, o taky příznivce a obdivovatele Vlastíka MORAVCE…

To druhé avizované překvapení jsme zažili už bez našich kohoutovických přátel. Čekalo na nás při vystoupení z trolejbusu, který nás (já, Karel a Leo) převezl na „Mendlák“, odkud jsme pak pokračovali do svátečního centra Brna. Při vystupování z „trajfu“ nás opět nečekaně oslovila usměvavá starší paní, která nechtěně vyslechla rozhovor nás tří MORAVCŮ o denních prožitcích ve jménu Vlastimila MORAVCE. Paní Havlová – jak jsme záhy od ní vyzvěděli – byla taky z Kohoutovic, Vlastíka za jeho života dobře znala a byla dojatá z toho, co že v jeho jménu děláme….

Správně se ještě ptáte, co ta nová tradice, která je avizovaná v názvu této aktuality? Objasním v tomto finálním odstavci… Na místě Vlastíkova skonu jsme letos zaseli nové semínko… Vlasta MORAVEC byl jedním z nás, byl to normální člověk, i proto možná jsme asi s jeho nejližšími navázali záhy tak silné pouto… Tak jako my, ani Vlastík se ve zdravé míře nevyhýbal alkoholu a není tajemstvím, že nejradši měl slivovičku… Při návštěvě Brna jsme samozřejmě kvalitní dsetilát  s sebou (díky Karlu Všetulovi) měli a Vlastíkovi jsme tentokrát poprvé (a do udoucna na věčné časy a nikdy jinak) neopoměli dát koštovat!