A čím víc jich do začátku sezóny bude, tím lépe! Ivana Prudková velice citlivě zvyšuje s postupem roční doby „otáčky“, takže cvičení nás už zdaleka tak nebolí, jako na začátku zimní přípravy, loni v listopadu. Opak je pravdou, MORAVCI si každé další „Prudkové kapky“ s chutí užívají a i na těch posledních byl jejich přístup k tréninku příkladný!

Po tradičním rozběhání, přišla ona výše popsaná nosná cvičební sekvence, z počátku zimní přípravy možná obávaná, ale aktuálně už vítaná a očekávaná v drtivé většině případů výhradně s chutí a pravým MORAVCOVSKÝM elánem. Následná vybiška byla tím optimálním relaxačním odlehčením, pak Ivča „předepsala blbiny“ na tělocvičnu podél (startovní reakce, žabáky, trakaře…), aby se v semifinále šlo na „kolotoč“: v rychlém sledu jdoucí tři za sebou silové cvičební prvky. Předposlední děj byl podtržen „podrážděním“ cvičebního nářadí, které až zas tak často nevyznáváme: a tím jsou švihadla. A opět jsme mohli jenom žasnout, jak jsou někteří MORAVCI (hlavně MORAVKYNĚ) v této disciplíně dobří… Tak dobří, že padl návrh založit v rámci oddílu reprezentační švihadlovou sekci!

Pak přišlo na řadu finále v podobě florbalu. Hrál „OLD Team“ proti „YOUNG Teamu“ a bylo se vskutku na co dívat. Nejdříve tahali za delší konec veteráni, ale následně se prosadilo mládí, takže když už jsme dost cvičili „OVER TIME“, bylo nutno za nerozhodného stavu 2:2 lítý boj ukončit. V této souvislosti nemůžu nezmínit výkon obou brankářek: Lenka Tlamková (YOUNG Team) zlikvidovala bravurně pár dobrých šancí především skvělého playera Víti Prudka a na druhé straně Ivana Prudková zase excelovala při eliminaci příležitostí jejího syna, rtuťovitého Dominika. A věřte, že to občas bolelo… Každopádně obě borky svoje Teamy „podržely“ a hlavně jejich zásluhou byl mač tak chudobný na góly a skonšil spravedlivou remízou. Kapalo z nás po skončení tréninku vydatně, zabrali jsme se do přípravy tak, že jsme toho nestihli ani moc vyfotit… Především z tuhé florbalové bitvy není bohužel ani jedna fotka… Těch pár co se stihlo, omrkněte zde:

Po novoročních prvních asi dvaceti kilometrech v sedlech našich bicyklů přišly první neděli v roce na řadu ty pěší, v rámci rutinního tréninku základní vytrvalosti. Po turistice z před týdne, při které kroky trénujících vedly jižně od Benešova, přišla na řadu trasa v severním směru od nejvýše položené obce Drahanské vrchoviny, konkrétně byla naším cílem malá vesnička Pohora.

Svižným tempem vedl Petr výpravu nejkratší cestou, jejíž převážná část vedla jednak po modré turistické značce a jednak lesním terénem. Zmrzlý povrch pokrýval sněhový poprašek a naší snahou bylo vyhnout se silnicím. Důvodem byli čtyři naši hlídači – pejsci, kterým vždy na citlivých tlapkách vadí silničářská sůl (a ta byla v uplynulých dnech na regionálních komunikacích aplikována vskutku vydatně). Druhý důvod, proč jít přírodním terénem byl ten, že v něm nebylo třeba naši psí ostrahu vázat na vodítka.

Na rozdíl od minulého týdne jsme toho tentokrát nastoupali a naklesali  podstatně více, protože mezi Kořencem a Pohorou se nachází údolí říčky Bělé, kterou jsme dvakrát překračovali a jejíž poloha je dostatečnou zárukou nadmořské výšky o dost nižší, než jakou se může pyšnit startovací a cílová obec Benešov. Včetně  „depa“ po cestě tam, nám těch osm terénních kilometrů „vzalo“ poctivé dvě hodiny. A protože nějaké to zdržení na občerstvovačce bylo i v cílové obci, finální cesta z Kořence na Benešov již byla v úplné tmě a tím tak trochu adrenalinová… Ale na zkušené MORAVCE je spolehnutí, po sedmnácté hodině se všichni „stíhači“ vrátilo v pořádku na mateřskou základnu. Fotogalerie je z Petrova foťáku.