Po novoročních prvních asi dvaceti kilometrech v sedlech našich bicyklů přišly první neděli v roce na řadu ty pěší, v rámci rutinního tréninku základní vytrvalosti. Po turistice z před týdne, při které kroky trénujících vedly jižně od Benešova, přišla na řadu trasa v severním směru od nejvýše položené obce Drahanské vrchoviny, konkrétně byla naším cílem malá vesnička Pohora.
Svižným tempem vedl Petr výpravu nejkratší cestou, jejíž převážná část vedla jednak po modré turistické značce a jednak lesním terénem. Zmrzlý povrch pokrýval sněhový poprašek a naší snahou bylo vyhnout se silnicím. Důvodem byli čtyři naši hlídači – pejsci, kterým vždy na citlivých tlapkách vadí silničářská sůl (a ta byla v uplynulých dnech na regionálních komunikacích aplikována vskutku vydatně). Druhý důvod, proč jít přírodním terénem byl ten, že v něm nebylo třeba naši psí ostrahu vázat na vodítka.
Na rozdíl od minulého týdne jsme toho tentokrát nastoupali a naklesali podstatně více, protože mezi Kořencem a Pohorou se nachází údolí říčky Bělé, kterou jsme dvakrát překračovali a jejíž poloha je dostatečnou zárukou nadmořské výšky o dost nižší, než jakou se může pyšnit startovací a cílová obec Benešov. Včetně „depa“ po cestě tam, nám těch osm terénních kilometrů „vzalo“ poctivé dvě hodiny. A protože nějaké to zdržení na občerstvovačce bylo i v cílové obci, finální cesta z Kořence na Benešov již byla v úplné tmě a tím tak trochu adrenalinová… Ale na zkušené MORAVCE je spolehnutí, po sedmnácté hodině se všichni „stíhači“ vrátilo v pořádku na mateřskou základnu. Fotogalerie je z Petrova foťáku.
